Slovenské a české úspechy - Máme byť na čo hrdí

Ogar Valach
upravené Thu 28 Jul 2022 v Mimo kategórií #1#1

Ak národ nepodporí a nepodrží sám seba, kto iný ho podporí a podrží?

«1

Komentáre

  • Dobrodej
    upravené Thu 28 Jul 2022 #4->

    Semtex Československý supervynález.
    Takto vznikol https://edu.ceskatelevize.cz/video/12336-plasticka-trhavina-semtex
    Po nejakom čase sa v USA objavila známa výbušnina C4, ktorá sa nápadne podobala na semtex, len mala inú farbu.
    Náhoda?

  • Ogar Valach
    upravené Thu 28 Jul 2022 #5->

    Slovenské vynálezy – padák, helikoptéra, či lietajúce auto [Slovander]:
    "Slováci môžu byť hrdí na zem, po ktorej kráčajú, na ženy, ktorých krásu nemožno prehliadnuť, a aj na mnohých vynálezcov, porovnateľných so svetovou špičkou. Zaslúžili si to vďaka veciam či nástrojom, ktorých názvy dnes dobre poznáme a ktoré v niektorých prípadoch zachraňujú životy. Pozrime sa na niekoľko ľudí, ktorým skrsli v hlavách geniálne nápady a ich revolučné objavy zmenili svet."

  • Tým studentů a výzkumníků z ČVUT FEL obsadil druhé místo v mezinárodní soutěži autonomních robotů pořádané společností DARPA.
    https://www.prumysl.cz/tym-fakulty-elektrotechnicke-cvut-ziskal-na-olympiade-robotu-stribro-ve-virtualni-soutezi/

  • Lavazza
    upravené Fri 5 Aug 2022 #11->

    Možno to nie je úplne úspech v komerčnom ponímaní, ale krásno možno tvoriť aj takzo:

    https://funalive.com/articles/94-years-old-agnes-kasparkova-turns-a-small-village-into-her-art-gallery-in-the-czech-republic_V44l.html

  • OBJEV ČTYŘ KREVNÍCH SKUPIN

    Nezávisle na sobě učinili tento objev (1905) Karl Landsteiner z Vídně a český neurolog a psychiatr Jan Janský a také jiní vědci ve světě.

    Zjistili, že existují čtyři skupiny lidí, jejichž krve se navzájem při smíchání nesnášejí, ale aglutinují (stmelují) červené krvinky vlivem dvou různých aglutininů, “a“ a “b“, které jsou v krvi přítomny buď oba, nebo jednotlivě, nebo vůbec. Podle toho lze všechny lidi zařadit do skupin I-IV, které se označují jako AB, A, B a 0.

    Jan Janský se narodil 3. dubna 1873 v Praze. Vystudoval lékařství na Karlově Univerzitě v Praze. Od roku 1899 pracoval na psychiatrické klinice a roku 1914 byl jmenován profesorem. Během první světové války byl vojenským lékařem, po infarktu byl propuštěn ze služby a pracoval jako neuropsychiatr v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

    V jeho době nebyl objev krevních skupin ještě náležitě oceněn. Janský zemřel 8. září 1921 v Černošicích. Jeho jménem “Janského plaketa“ se nazývá čestné ocenění dlouholetých a mnohonásobných dárců krve.

  • KAPLANOVA TURBÍNA

    Vynalezena roku 1912. Jedná se o nejrozšířenější konstrukce turbín používaných ve vodních elektrárnách.

    Od poloviny 19. století se hledaly nové zdroje energie a stranou nezůstávala ani snaha o efektivní využití energie vodních toků. Francouzští vynálezci Burdin a Furneyrone sestavili první vodní motory a na jejich práci úspěšně navázal Američan James B. Francis.
    Původně myšlenka na vylepšení vlastností Francisovy vodní turbíny přivedla Viktora Kaplana nakonec k vlastnímu originálnímu řešení – dnes světoznámé Kaplanově turbíně.

    Viktor Kaplan se narodil 27. listopadu 1876 v Mürzzuschlagu v Rakousku. Vystudoval gymnázium ve Vídni a poté Technickou Univerzitu tamtéž.

    Ovšem pro nás je rovněž důležité, že Viktor Kaplan prožil většinu svého profesního života v Brně, kde na Technice vychoval celé nové generace českých techniků a především se věnoval výzkumu vodních turbín ve své laboratoři.

    Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatné Československé republiky zůstal Kaplan věrný Vysoké škole technické v Brně, kde byl řádným profesorem. Jeho práce se ovšem nepotýkala, jak už tomu kolem významných vynálezů bývá, jen s technickými a vědeckými problémy, ale též s ohromným množstvím patentově-právních problémů.

    Lze říci, že Kaplan se stal expertem nejen v oblasti techniky, ale nuceně též v oblasti patentového práva a ochrany, kdy musel bránit své vynálezy a podstoupit mnoho sporů, které se vlekly až do poloviny 20. let. Patentová agenda obsahovala 280 patentů ve 27 státech světa a příslušné písemnosti zabraly 14 500 listů, které s pozůstalostí přešly do fondu Technického muzea v Brně.

    V letech 1926 a 1934 byl Kaplan oceněn čestnými doktoráty. V roce 1931 opustil svou katedru a odešel na odpočinek, zemřel 23. srpna 1934 v Unterachu u Atterského jezera.

  • RUCHADLO

    Známým českým vynálezem je ruchadlo, což je pluh s radlicí, která ornici nejen krájí a obrací, ale také jemně drolí a kypří. Jeho autory byli František Veverka (1796-1849) a Václav Veverka (1799-1849) z Rybitví u Pardubic (rodný domek se zachoval do dnešních dnů), známí jako “bratranci Veverkové“.

    Na svém vynálezu pracovali v letech 1824 až 1827 a podařilo se jim společně dosáhnout vylepšení hákové radlice tak, aby půdu nejen krájela, ale díky optimálnímu tvaru také obracela a drolila – z toho pak název ruchadlo (ruchání = rozrušování, drolení).

    Lidovým názvem ruchadla pak bylo “veverče“ podle jména vynálezců. Samotného optimálního tvaru radlice dosáhli rolník František a kovář Václav po dlouhé sérii pokusů a úprav. Nakonec jejich konstrukce předčila i tzv. skotskou radlici Jamese Smalla, která sice půdu také obracela, ale nedokázala ji tak účinně a jemně drolit a kypřit.

    Ruchadlo umožnilo také výrazné snížení spotřeby tažné síly a hloubka orby při uspokojivé kvalitě dosahovala až 22 cm. Vynález se proto po roce 1827 velmi rychle šířil zejména po zemích rakousko-uherské monarchie.

    Veverkové ovšem na ruchadlu nikdy nezbohatli a kvůli tomu, že svůj vynález opomněli patentovat, objevili se časem další “původní“ vynálezci a trvalo velmi dlouho než bylo oficiálně uznáno jejich autorství, čehož se za svého života již nedočkali. Kromě ruchadla zdokonalil František Veverka i další zemědělské stroje, například fukar.

    František Veverka je pohřben na hřbitově v Přelouči, kde má na zdi hřbitovního kostela pamětní desku. Václav Veverka je pohřben na hřbitově v obci Dříteč – zde má na zdi kostela sv. Petra a Pavla rovněž pamětní desku.

  • AIDS LÉKY

    Řada léčebných přípravků, jako aniherpetikum Duviragel (gel proti oparům), antivirová léčiva Vistide (proti viru pásového oparu, virovému zánětu oční sliznice, viru pravých neštovic), Hepsera (proti žloutence typu B), Viread (vysoce účinný preparát proti AIDS), Truvada (jeden z nejúčinnějších preparátů proti AIDS), a také třeba originální přístup přípravy Azidothymidinu (klasický preparát proti AIDS).

    Tyto zaregistrované a prodávané léčebné přípravky má na svém kontě výzkumný tým českého organického chemika Antonína Holého, který působil na Ústavu organické chemie a biochemie akademie věd České republiky.

    Antonín Holý se narodil 1. září 1936 v Praze. Vystudoval gymnázium v Praze Karlíně a v letech 1954-1959 organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

    V období 1960-1963 působil jako doktorand na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV (ÚOCHB) v Praze. Poté nejprve od roku 1963 je vědeckým pracovníkem téhož ústavu, posléze v roce 1967 vedoucím vědeckým pracovníkem.

    Po dobu 8 let od roku 1994 vykonával funkci ředitele ústavu. Již od roku 1976 spolupracoval se skupinou Erika De Clerqa z Katolické Univerzity v belgické Lovaňi na vývoji antivirových preparátů. Kromě vědecké činnosti se Antonín Holý věnoval též výuce a přednášel na Karlově Univerzitě v Praze a Palackého Univerzitě v Olomouci.

    Na Palackého Univerzitě se rovněž habilitoval a později byl jmenován profesorem. Byl nositelem řady vyznamenání a cen, jako kupříkladu čestné doktoráty Palackého Univerzity Olomouc a VŠCHT Praha, či z poslední doby, kdy se stal nositelem ceny vlády České republiky Česká Hlava 2007. Antonín Holý zemřel ve věku 75 let v pondělí 16. července 2012.

  • NANOTECHNOLOGIE VLÁKEN

    Spřádání a výrobu materiálů založenou na bázi tzv. nanovláken vyvinul vědecký tým Technické Univerzity v Liberci pod vedením Oldřicha Jirsáka.

    Nanovlákna jsou přibližně tisíckrát tenčí než lidský vlast a český výzkumný tým zvládl vývoj technologie umožňující průmyslovou výrobu textilních materiálů založených na těchto vláknech.

    Průměr nanovláken je výrazně menší než vlnová délka světla a jednotlivá vlákna nejsou vidět optickým mikroskopem. Materiály vytvořené z těchto vláken vykazují velmi jemnou strukturu, která dovoluje prostup běžných molekul jako dusíku či kyslíku, ovšem větší objekty velikostí virů a baktérií nanovrstvou neprojdou.

    Přispěním týmu Jiřího Mosingera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze došlo k dalšímu rozvoji těchto nanovláknitých materiálů. Kombinací nanovláken a tzv. fotosenzitizérů byl připraven materiál, který se sám dezinfikuje. Je to důležité i proto, že zachycené baktérie by časem mohly prorůst i malými póry mezi nanovlákny.

    Fotosenzitizéry v nanomateriálu umožňují fotochemickou (ozáření světlem) generaci vysoce reaktivního tzv. singletového kyslíku, který je vysoce toxický a případné mikroby usmrtí. Podstatou objevu je kombinace vlastností singletového kyslíku a vlastností nanovláken. Nanovlákna mají velký specifický povrch, kromě toho jsou ještě také průsvitná a jsou dobře přístupná kyslíku ze kterého se fotochemicky generuje kyslík singletový.

    Tímto objevem získává medicína prostředek pro léčbu některých zranění, kdy díky nanomateriálům vytvoříme “samodezinfikující se“ obvazy a náplasti ke krytí ran. Tohle je důležité zejména při léčbě popálenin, které vyžadují opravdu sterilní krytí. Vyvinuté nanotkaniny jsou velice tenké, lehké, vzdušné a přitom zachycují baktérie, které zároveň likvidují.

  • KOSTKOVÝ CUKR

    Kostka cukru nebo, chcete-li, cukr v kostkách – tak to je jedna z mnoha drobností, kterou dnes považujeme za samozřejmost a která poprvé spatřila světlo světa právě na území dnešní České republiky v Dačicích.

    Stalo se tak při rafinérii cukru, kterou koncem 20. let 19. století v Dačicích založili bratři Grebnerovi. Původně počítali přímo s výrobou cukru, ale po neúspěších s pěstováním cukrovky na Dačicku se orientovali na zpracování dováženého cukru.

    Třtinový cukr byl dovážen z italského přístavu v Terstu a později od 40. let zpracovávali již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Pro naši kostku cukru je důležitý rok 1840, kdy na jaře do dačické cukerné rafinérie přichází z Vídně nový ředitel Jakub Kryštof Rad, rodák ze Švýcarska. Pod jeho vedením dochází k modernizaci podniku, zavádí nové stroje a roku 1842 i první parní stroj ve městě. Rafinérie prosperuje a vyváží cukr na jižní Moravu, východních a jižních Čech a do rakouského pohraničí.

    Kde se vlastně vzal ten nápad na cukr v kostkách? Do této doby se totiž cukr běžně dodával v podobě homolí či jiných relativně velkých kusech nebo jako velké krystaly a pro použití se musel dělit nebo drtit na menší části. Při jednom takovém porcování cukru v létě 1841 se údajně zranila i manželka pana ředitele Rada, která se pak u svého chotě důrazně přimlouvala za nějaké praktické řešení, jež by odstranilo nepohodlné porcování cukrových homolí. Odpovědí bylo první balení přibližně 350 kostek cukru, jako dárek své
    ženě dva až tři měsíce po jejím nešťastném zranění. Tak se roku 1841 zrodil nový praktický vynález, který odstranil ono občas nebezpečné štípání velkých kusů cukru.

    Ovšem trvalo další dlouhé měsíce než se podařilo splnit všechny úřední náležitosti a bylo možné získat licenci na výrobu kostkového cukru a schválit patent. Toho se Jakub Kryštof Rad dočkal v lednu 1843 a ještě téhož roku na podzim se nový výrobek objevil na trhu.

    Dodávala se balení 250 kostek v krabičce s originální etiketou, která se prodávala za 50 krejcarů. Samotné kostky pak byly k mání ve dvou velikostech, jako kostka s hranou 1,5 cm a menší 1,2 cm. Spolu se samotným vynálezem zkonstruoval Jakub Kryštof Rad první zařízení a protokol na výrobu kostkového cukru, jež se do dnešních dnů v základě příliš nezměnil.

    Osud rafinérie v Dačicích ovšem nebyl tak sladký jako produkty zde vyráběné. Přes uvedení novinky kostkového cukru se nepodařilo udržet továrnu, ležící mimo cukrovarnické oblasti, konkurenceschopnou a nakonec byla roku 1852 uzavřena. Jakub Kryštof Rad, který vkládal do nové výroby velké naděje, rezignoval a odešel zpět do Vídně. Ačkoli rafinérie sama nepřežila, její vynález – kostka cukru – se rozšířila po celém světě ač bylo dlouho zůstávalo zapomenuto, kde se vlastně zrodila.

  • MACH - POMĚR RYCHLOSTI VŮČI RYCHLOSTI ZVUKU

    Takzvané Machovo číslo, nebo-li poměr rychlosti pohybujícího se objektu vůči rychlosti zvuku, jež se užívá celosvětově k vyjadřování hodnot nadzvukových rychlostí nese jméno významného fyzika a filosofa Ernsta Macha.

    Ernst Mach (česky Arnošt Mach) se narodil 18. února 1838 v Chrlicích u Brna. Podobně, jako třeba Mendel patřil i Mach k těm Moravanům, jejichž mateřským jazykem byla němčina. Vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříži a poté pokračoval od roku 1855 v univerzitních studiích ve Vídni, kde se věnoval fyzice a matematice. V roce 1860 obhájil doktorát, habilitoval se a začal působit na univerzitě, jako soukromý docent.

  • ZÁKON DĚDIČNOSTI

    Bývají také často nazývány Mendelovými zákony po svém objeviteli, kterým byl Gregor Johann Mendel. V roce 1866 na základě analýz genetického křížení a proměnlivosti znaků u rostlin, zejména hrachu, formuloval své zákony dědičnosti.

    Tzv. První Mendelův zákon říká, že křížením červenokvětých s žlutokvětými rostlinami můžeme dostat všechny červené, všechny žluté, výjimečně oranžové, ale nikdy ne část žlutých a část červených květů. Při křížení není podstatné zdali byl na žlutý květ přenesen pyl z červeného květu nebo naopak.

    Zákon o čistotě a segregaci vloh pak říká, že vlohy přecházejí do pohlavních buněk čisté a nemísí se s vlohami opačnými. Jednotlivé znaky se dědí nezávisle na sobě. Takže například červená rostlina může být malá i velká, podle nakřížení. Později se ovšem ukázalo, že některé geny jsou na jiných závislé.

    Zákon o volné kombinovatelnosti vloh – zde se praví, že jednotlivé vlohy se mohou volně kombinovat, neboť do pohlavních buněk přechází z daného páru pouze jedna. Toto samozřejmě není přesné znění oněch zákonů, jen jakési přiblížení toho o čem pojednávají.
    Poněvadž Mendel pracoval s velkými soubory pozorovaných dat, jež musel racionálně třídit, přispěl také k založení vědního oboru biostatistiky.

    Zajímavé je rovněž působení Mendela jako meteorologa, kdy od roku 1862 prováděl přesná každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni.

    Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v německy hovořící zemědělské rodině v Hynčicích ve Slezsku. Studoval gymnázium v Opavě, a v letech 1840-1843 na Filozofické fakultě v Olomouci. Z finančních a rodinných důvodů vstoupil do semináře a v roce 1843 také do augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V roce 1853 ukončil studium přírodních věd na Univerzitě ve Vídni. Poté se opět vrátil do Brna ke svým experimentům, které musel částečně omezit, když se od roku 1868 stal také opatem kláštera sv. Tomáše. V roce 1883 vážně onemocněl a 6. ledna 1884 zemřel. Je pochován na ústředním hřbitově v Brně.

    Velký přínos Mendela pro biologii byl oceněn až po jeho smrti na začátku 20. století. Dnes nese jeho jméno mj. také první česká vědecká stanice v Antarktidě.

  • BLESKOSVOD

    Dnes, kdy slouží k ochraně budov před zásahem blesku po celém světě, nám připadá jako banální samozřejmost. Ovšem v době jeho vzniku tomu tak rozhodně nebylo.

    Stál za ním Václav Divíšek, známější jako Prokop Diviš (narozen 21. srpna 1698 v Helvíkovicích u Žamberka), který se věnoval myšlence na sestrojení zařízení, jež by odebíralo z bouřkových mraků nakumulovaný elektrický náboj. Roku 1754 pak sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě, který byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u Znojma. Vynález ovšem nenašel zprvu pochopení a vzbuzoval u místních lidí obavy. Nakonec byl 10. března 1760 stržen rozezlenými obyvateli Přímětic, kteří bleskosvodu přičítali vinu za převládající sucho. O rok později však Diviš umístil další bleskosvod na věž přímětického kostela. Dále se Prokop Diviš zabýval léčbou pomocí elektřiny a sestrojil také elektrický strunný nástroj “Zlatý Diviš“ (Denis d’or), který byl napájen z leidenských lahví. Přístroj dokázal napodobit různé hudební nástroje a údajně i lidský hlas. Bohužel se roku 1777 nástroj ztratil při převozu do Vídně. Vynálezce Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v Příměticích


  • OBLOUKOVÁ LAMPA, PRVNÍ ČESKÁ ELEKTRÁRNA, ELEKTRICKÁ TRAMVAJ, SVĚTELNÁ FONTÁNA

    Za těmito a dalšími počiny se skrývá jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců, techniků a průmyslníků – František Křižík. V roce 1881 dosáhl Křižík velkého úspěchu prezentací svého nejvýznamnějšího vynálezu, obloukové lampy se samočinnou regulací, na výstavě v Paříži.

    František Křižík se narodil 8. července 1847 v pošumavské Plánici v chudé ševcovské rodině. Vystudoval úspěšně českou reálku v Praze, ale finanční potíže mu nedovolily složit maturitní zkoušku. Profesor Zenger z pražské techniky však rozpoznal jeho nadání a přijal jej ke studiu, jako mimořádného posluchače. Z doby jeho studií pochází i první vynález, kdy zdokonalil zvonkovou železniční signalizaci.

    Po ukončení studií pracoval pro železniční telegrafní službu, kde vylepšil a navrhl několik signalizačních a bezpečnostních zařízení. V roce 1878 se na světové výstavě v Paříži poprvé setkal s elektrickou obloukovou lampou, tehdy ještě značně nedokonalou. Myšlenka na elektrické osvětlení a zdokonalení obloukové lampy se stalo stěžejním impulsem v jeho životě.

    V roce 1880 zavedl elektrické osvětlení v papírně Piett v Plzni a o rok později svou konstrukci obloukovky úspěšně představil v Paříži, kde za ni získal zlatou medaili. Poté pokračoval v propagaci elektrického osvětlení, ale teprve až roku 1887 získal první seriózní zakázku na městské pouliční osvětlení v Písku a Jindřichově Hradci.

    V roce 1888 postavil první městskou elektrárnu na Žižkově a začal rozšiřovat svou výrobu o další zařízení spojená s elektrifikací, jako dynama či elektroinstalační materiál. Velký význam v Křižíkově kariéře znamenala Jubilejní výstava na pražském výstavišti v roce 1891. Tehdy předvedl svou první elektrickou tramvajovou linku z Letné k výstavišti, jehož areál byl osvětlen jeho obloukovými lampami. Zároveň na výstavišti zbudoval světelnou fontánu, jež mu přinesla mnoho slávy a popularity. Později se však dostal do finančních potíží za čímž byl jeho špatný odhad vývoje ve využití stejnosměrného proudu, zatímco jeho největší konkurent Eduard Kolben prosazoval elektrifikaci střídavým proudem, jež se nakonec prosadila.

    Jedním z jeho posledních velkých projektů bylo v roce 1903 vybudování první elektrické železnice v Rakousku-Uhersku mezi Táborem a Bechyní. Ke konci života se stáhl do ústraní a zemřel 22. ledna 1941 ve Stádleci u Tábora ve věku téměř 94 let. Byl pohřben s poctami českého velikána na vyšehradském Slavíně. V roce 1991, kdy se konala po 100 letech na pražském výstavišti opět Jubilejní výstava, byla na stejném místě postavena nová moderní světelná fontána, která nese Křižíkovo jméno.



  • POLAROGRAFIE

    Polarografie je dnes běžně užívanou metodou chemické analýzy, která umožňuje stanovit i velmi nízké koncentrace iontů kovů i organické látky. Tato metoda prošla samozřejmě od svého objevu do dnešních dnů celou řadou technických vylepšení a modernizací.

    Základem objevu, za kterým stojí český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský byly experimenty se rtuťovou kapkovou elektrodou, která se používala k měření povrchového napětí rtuti. Heyrovský studoval elektrolytické procesy probíhající v tomto uspořádání a nakonec sestrojil roku 1924 se svým japonským žákem Masuzo Shikatou automatický přístroj (polarograf) pro záznam závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku s použitím rtuťové kapkové elektrody.

    Teoretickému rozpracování polarografické metody pomohl zejména další z Heyrovského žáků, Dionýz Ilkovič ze Slovenska. V roce 1959 udělila švédská akademie věd ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii právě Jaroslavu Heyrovskému za vynález a využití polarografie.

    Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze. Vystudoval akademické gymnázium v Praze, poté studoval na Karlově Univerzitě a od roku 1910 na University College v Londýně. V roce 1918 obhájil na Karlově Univerzitě svou doktorskou práci a dále na téže univerzitě pokračoval ve své samostatné vědecké práci, posléze byl jmenován profesorem fyzikální chemie.

    Za objev a rozpracování polarografické metody byl roku 1959 poctěn Nobelovou cenou za chemii. Stal se zakladatelem Polarografického ústavu Československé akademie věd a patřil také mezi zakladatele odborného chemického časopisu Collection of Czechoslovac Chemical Communications, který byl založen roku 1929 u příležitosti 10. výročí vzniku samostatné Československé republiky.

    Časopis Collection vychází úspěšně pod stejným názvem dodnes. Kromě Nobelovy ceny byl Heyrovský poctěn několika čestnými doktoráty. Byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické společnosti v Londýně a členem mnoha dalších vědeckých společností včetně České společnosti chemické. Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967 a byl pohřben na vyšehradském hřbitově.

  • NOHEJBAL

    Nohejbal je spolu s trampingem jedním z vynálezů, které dala světu Česká republika, respektive tehdejší Československo. A oba fenomény doby stály u rozšíření nohejbalu z Prahy i na Benešovsko. Tento kolektivní míčový sport z pražských plováren a hřišť sportovních klubů postupně od 30. let minulého století pronikal po řekách a říčkách na hřiště trampských osad. Od 60. let se hrály první organizované turnaje, ty se těší popularitě dodnes.

  • BAŤA, WICHTERLE - SILONOVÉ PUČOCHÁČE

    Otto Wichterle rozhodně patří do skupiny českých géniů.

    Historie silonu začala ve zlínské laboratoři firmy Baťa, která dala geniálnímu Ottovi Wichterlemu volnou ruku pro vlastní výzkumy. Umělé vlákno mělo nahradit tehdy používané luxusní a drahé hedvábí.

    Cesta silonových punčoch až na pulty obchodů nebyla vůbec jednoduchá. Během válečných let nechtěla společnost Baťa postoupit vynález silonu nacistům, proto se s Ottem Wichterlem dohodli na dočasném přerušení vývoje umělého vlákna s tím, že po válce bude výzkum pokračovat.

    Po válce ovšem začalo jinak složité období - firmu ovládli komunisté. Ti však o služby geniálního vynálezce nejevili velký zájem.

    S výrobou silonu se tedy začalo až v roce 1950 v Plané nad Lužnicí.

  • PATENTKA

    Možná vás překvapí, že i patentka (druk) se řadí do skupiny českých vynálezů.

    Většinou kovový stiskávací knoflík skládající se ze dvou samostatných dílů usnadňuje životy lidem už od roku 1902.

    Vývoj a výroba patentek jsou spojeny se jmény Jindřich Waldes a Hynek Puc.

    V roce 1902 si Waldes, český podnikatel židovského původu, založil společnost Waldes a spol. Strojní mechanik Ing. Hynek Puc o rok později sestrojil převratný vynález, tzv. zakladačku. Šlo o přístroj na zakládání pružin, který později umožnil mechanizovat výrobu patentek a oprostit ji od lidské práce.

  • ODCHYTKA >:)

    Možná i tento "vynález" je pro vás překvapení. Český psychiatr Jaroslav Skála založil v roce 1948 protialkoholní oddělení psychiatrické kliniky nemocnice u Apolináře v Praze a o tři roky později první záchytnou protialkoholní stanici na světě.

    Jaroslava Skálu zpočátku zajímalo jiné téma - chtěl se stát internistou, ale své první místo získal právě na psychiatrii. Klinikou byl následně vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu v Bruselu; ta následně předznamenala Skálovu životní dráhu.

    Za celoživotní dílo mu v roce 2002 udělil prezident Václav Havel medaili Za zásluhy II. stupně.

    Jaroslav Skála zemřel v listopadu 2007 ve věku 91 let.

  • REMOSKA

    Český vynález, malá elektrická přenosná trouba s ohřevem shora remoska spatřila světlo světa počátkem 50. let. Autorem unikátního spotřebiče se stal Oldřich Homuta, který prototyp dále se svými spolupracovníky vylepšoval. První remoska nesla označení HUT (zkratka autorů Homuta, Uher, Tyburec).

    Prodávat se začala už na konci 50. let, patentována však byla až v roce 1964. Do roku 1991 se vyrobilo přes 2,7 milionu kusů a stále se vyváží do mnoha zemí světa.

  • SEMTEX

    Bohužel i takové vynálezy, jako je víceúčelová plastická trhavina Semtex, přinesly České republice popularitu ve světě.

    Trhavina byla vyvinuta v 50. letech 20. století v pardubické Synthesii (dnes Explosia). Používá se jako konvenční trhavina, při demolicích a také pro vojenské účely.

    Popularitu bohužel získala i mezi teroristy pro svou špatnou zjistitelnost

  • Puška zadovka

    Sylvestr Krnka

    Každé město má své slavné občany. Ve Volyni žil svého času mistr puškařský a vynálezce Sylvestr Krnka.

    Volyňským měšťanem se stal v roce 1848. „Sylvestr Krnka tu měl vlastní dílnu a vyzbrojoval místní národní gardu. A právě ve Volyni přišla na svět jeho první zadovka. Tedy první puška nabíjená zezadu. Byl to ve své době převratný vynález ,“ poznamenal ředitel Městského muzea ve Volyni Karel Skalický.

    Krnka svoji konstrukci zadovky s otočným záklopkovým závěrem předložil k vyzkoušení pražskému velitelství Polní dělostřelecké brigády v prosinci 1849, avšak zbraň byla zamítnuta. Zadovku a jednotný náboj jeho konstrukce zavedla v roce 1869 do výzbroje ruská carská armáda a Černá Hora. Pušky systému Krnka se později také dostaly do výzbroje bulharské a rumunské armády.